1. Sen a nebo pravda 1 / 3

25. října 2008 v 14:10 | Kris oglosováno by Mája |  FF - Vražedná láska
zbytek dodám brzy

Zlý sen a noční můra, nebo krutá pravda?

trestanec: Kris
dozorce: Mája

Ten den byl tak krásný(to brzy skončí). Nevěděla jsem však, že to co začíná tak krásně. Může skončit dost zle.(to bude nejspíš jen nějaká Maruškovská vyrážka ze které se zhroutí *začínám budit mé opičky*)
Ale co kdyby to šlo vrátit(Pozdě! Už jsou vzhůru).
Ale proč nezačít hned od začátku(Konec je taky začátek, ne?). Že?(Proč je to "že" uděláno jako samostatná otázka?*opičky se vrhly na osamocené -že- a rozcupovali ho drápky na kousky*)



Noc ještě zdaleka neskončila(holka, máš to nějaký pomotaný den není v noci!), ale já stále nemohla najít to místo. Kde se schoulím a usnu(pod mostem je místa...*opičky nadšeně ukazují směr*). A třeba se již neprobudím. Chtěla bych prožít vše co ONA (je koza) píše ve svých knihá(c)h.
Ale vždyť je to jen a jen fikce. A nebo není?(Možná by bylo lepší psát více souvětí a nerozdělovat to neustále na jednoduché věty)
Co když jsem to já kdo žije ve snu, a to o čem si čtu je pravda(tak tě v normálním světě zavřou do blázince a zahodí klíč). Zavřít oči a spát a nechat si zdát o tom světě, kde by šlo možná vše jednodušeji(můžeš si snít, ale ráno se vždy probudíš s pálkou u hlavy).

A nebo také ne, je tam skoro všude smrt, ale je tym i naděje(kde je tym? Naději bych tam ráda potkala..), naděje, že vše nemusí dopadnout zle(jako mnohá díla). Co když to budu moci změnit(nefandi si, my se ti to pokusíme překazit a nenecháme obyvatele hradu se tvou namyšleností nakazit ;-)).

Pomalu se propadám do hlubin snění a nebo se probouzím?(Jsi snad něčím sjetá?)
Vše kolem mne šumí a hučí já padám, ale kdy dopadnu? Musím přeci dopadnout na zem(a nejlépe hlavou napřed!).

Otevírám jedno oko a pak i druhé(pak se ke mně vrhne jakési malé stvoření a zarývá se mi drápky do obličeje). Spím v posteli(já myslela, že pod mostem... škoda...) a u nohou my(i) stojí klec ve ktaré(Kde je to??ktaré... ktaré... ktaré... *začínám zuřivě hledat ve slovníku*) je nádherný pták, nebo lépe řečeno sova. Výr? Nebo co?(Třeba tvoje halucinace)
Ale kde to jsem?(že by doma v posteli?) Náhle slyším hlasy(Pššt! Trochu tišeji). Ale ty já neznám, kdo to tam je(kdo ví, at hodí dobře směrovaným kamenem). Vstává z postele. Položím si nohu na zem, je chladná. Raději si vezmu ponožky(jedna se jí náhle objeví v ústech a nemůže popadnout dech). Jako ve snách si je nazouvám(Jak se nazouvají ponožky?). Jak to, že jsem věděla kde jsou? Jsem zde poprvé a nebo snad ne?(*začínám křísit opičky* nemusíš nám dokazovat svou inteligenci..)
Vstanu a pomalými krůčky mířím k zrcadlu(jasně první na co si vzpomeneš). A tam se na mě usmívá má tvář, ale vypadá trochu jinak, jako bych to ani nebyla já(a kdo jiný mimozemštan?... i když ten by byl milejší). Sáhnu si na nos a moje zrcadlové dvojče udělá to samé(zkus se proti tomu zrcadlu rozběhnout). Tak jsem to tedy já(úžasné pochopení). Vypláznu na sebe jazyk. A ono mi to vrátí. Ještě že tak, úplně jsem se (ne)zbláznila.
A to co v zrcadle vidím se mi líbí víc než to co tam bylo v noci, anebo snad nebylo? Byl to sen? A nebo sním teď?(Jasně, určitě budeš mnohem krááásnější, chytřejší, nadanější.... chybí mi snad něco?)
"Isabel, jsi vzhůru", volá(proč volá? když ti to jen oznamuje) někdo z vedlejší místnosti.
"Jo, jasně, že jsem" cože, ozve se ve mě hlásek, ale ty přeci nejsi Izabel, jsi přeci. Kdo jsem? Jo já jsem ta co ji volali(ať se vrátí do Bohnic).
(No a abych to neusekla, tak jak tedy vypadám?)(Mně by to useknutí nevadilo *posmutní, doufala že k tomu nedojde*)
Sedám si k zrcadlu a kartáčem si učešu vlasy(jasně hřeben nikdo nepoužívá, proč si všichni češou vlasy kartáčem jak Zlatovláska...), mám je černé jako uhel a krásně lesklé(chtěla bych vidět ty, co je mají matné... ;-)). Ale to co je nejzajímavější, je to kolik mi je let(8?). Prostě bomba je mi 11, a něco se bude dnes dít a bude to velká událost(takže další věštkyně). Jdu do školy, do té nejlepší školy na celém světě, nebo to tak alespoň říkala mamka s taťkou(jasně ty ani nevíš kdo doopravdy jsi, ale rady rodičů si pamatuješ). Jsou šťastní, že to dopadlo tak skvěle a budu navštěvovat tu samou školu jako oni a moje "milovaná " sestra a bratr(nemusíš to tolik rozpitvávat*znuděně napřahuje ponožku s úmyslem, co nejdříve ji využít*). Jsem nejmladší a samozřejmě i miláček(koho? Třaskavce?). Což mi oba dva závidí. No a co? Je to jejich problém a ne můj.(Měla bys trochu sklonit hlavu, aby ti náhodou nenapršelo do nosu.)
Oči ty mám jako kočka, naše kočka co jsme měli, než ji zabil ten prevít(chudinka kočička, zřejmě se dotyčný pouze netrefil). Soused(čárky jely na dovolenou?) co je tak strašně nesnáší. Ale pomstila jsem se mu, dostal nějakou špatnou nemoc, naskákaly mu škaredý pupeny. A že prý za to můžu já, no není to skvělí.(Ne, není. *začíná připravovat lektvar na nápravu škod a získání nových spojenců*)
Naši byly(já nevěděla, že tě dvě ženský adoptovaly) nadšení a pak přišel ten dopis, že jsem přijata na Školu Čar a Kouzel v Bradavicích a je to už 5let. A dnes pojedu do školy(a co jsi dělala těch pět let? létala tam snad?). Jsou tam žeprý čtyři koleje(tak to jo po pěti letech bych si taky "žeprých kolejí nevšimla"), a do jedné z nich mě zařadí(snad už tě zařadili, ne?), ale abych řekla pravdu je mi jedno kde budu(a když to bude daleko od nás, tak nám to taky vadit nebude). Hlavně ne tam, kde mí drazí sourozenci, to už vím na 100%.(Musíš si tolik protiřečit? Nejdřív ti je jedno do jaké koleje tě přiřadí, ale najednou ti jedna vadí...)
Ale musím zjistit kam to chodili, oni totiž, když jsem se narodila už do školy nechodili, ani jeden.(*zacpe ji myšlenky novým kouzlem a začíná si vychutnávat ticho*)To je skvělý(taky myslím). Alespoň se už na ně zapomnělo a nebudou mě srovnávat s mrtvolama.
Můj nos se mi moc nelíbí, ale je tak zajímavej, že z něho nemohu spustit oči(škoda, kouzlo moc dlouho nevydrželo její myšlenky prosakují ven). Vypadá trochu jak orlí, ale ne zase tolik. Štíhlý obličej, malá ouška a ta vzpurně vystrčená brada. Fakt zajímaví(nemám slov).
" Isabel, sakra kde se flákáš. Pojď už nebudeme na tebe se snídaní čekat až do zítra. Musíš si pospíšit za 2 hodiny ti jede vlak."
" No jo už jdu", volám.
No to snad není možný, ani upravit se nemůžu(stejně ti to nepomůže, tak nač se snažit?). Ještě, že mám koupelnu tady v pokoji. Jinak nevím.(*zablýskne se mi v očích* Utopit ji bude snadné a nenápadné)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kris Kris | Web | 30. října 2008 v 12:18 | Reagovat

Ach, konečně jsem se dokopala k tomu, abych si to přečetla. Je to hrůza. Ty glosy mě pobavily. No jo, na ty chyby bych se měla podívat.

No jo, první povídka,... Je to fakt blbost, ale co, já to dokončím. Snad to už horší být nemůže. (Mám na mysli, horší než v mém provedení.) No, snad to nebude horší. Jejda. Protiřečím si. Zase. Nejspíš to bude nějaká nemo, či úchylka?

A to s tím blázincem. Možná si to ještě promyslím. To by nebylo špatný. Těš se I(s)zabel.

Super. Jen tak dál.

2 Kris Kris | Web | 30. října 2008 v 12:18 | Reagovat

oprava: nemoc) Nejsem ryba, snad.

3 wlkeR wlkeR | Web | 5. listopadu 2008 v 19:53 | Reagovat

...zcela se ztotožňuji s glosou "nemám slov". Takovou slátaninu bych nenapsal ani já pře třemi lety... nebo možná jo, ale tu by nikdo neoglosovál, páč by jí ani nepřečet; takže jaké je morální ponaučení?

Když píšete blbosti a ještě máte kuráž je zveřejnit, nerušte jenom gramatiku, ale i odstavce, mezery a interpunkci. Howgh.)

4 Žozefa Žozefa | Web | 9. listopadu 2008 v 10:37 | Reagovat

Ou jé, to zas bylo něco. Ideální uspávačka, ale jinak nic, nic.

Ehm... proč se to jmenuje vražedná láska?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama